My best frind Harry...26. až 31. kapitola||KONEC

9. února 2013 v 9:06 | Gabi |  My best friend Harry



"Ano." Toto jedno slovo mě vytrhlo z mých nereálných představ a vrátilo do reality.
"Ano," odpověděl Liam a políbili se. Znovu se mi po tvářích rozkutálely slzy. Objala jsem prvně Dani a pak i Liama. Dokonce jsem objala i Harryho. Nebo on mě? To je jedno. Zkrátka jsme se objali a pak jsme následovali Liama s Dani před katedrálu, kde už čekala spoooooousta lidí.
Blesky fotoaparátů se rozzářily všude kolem. Neviděla jsem přes ně. Fanynky byly naštěstí až vzadu, takže alespoň nebezpečí umačkání nehrozilo. Zatahala jsem Harryho za rukáv. Naznačila jsem mu, abychom se přesunuli bokem, aby byli ve středu dění. Přikývl. Zamířili jsme do kruhu známých, kde jsme čekali, než rodina poobjímá novomanžele. Pak jsme se měli přesunout na megaúžasněmonstrózní hostinu, kterou mám pod palcem já a Harry (po přemlouvání i Rebecca). Když už pomalu přání a blahopřání spělo ke konci, naskočili jsme s Harrym a Reb do auta a vyjeli jsme, abychom zkontrolovali nejpodstatnější a postarali se o tradice.

Oslava pokročila kupředu. Většina návštěvníků už byla v náladě. Sledovala jsem zamilované pohledy novomanželů a musela jsem se pousmát. Jsou spolu zlatí a to jeich mimčo taky bude. Pohledem jsem přejela celou místnost a zastavila jsem se na Louim. Nemluvil s Eleanor. Jen měl ruku na opěradle její židle, zatímco si povídala s vedle ní sedící Perrie. Koukal se na mě. Věnovala jsem mu mírný úsměv a opět jsem se odvrátila.
"Smím prosit?" Podívala jsem se na člověka, co se přede mě postavil. Niall. Usmála jsem se na něj a přijala jsem nabídku. Tančili jsme na A Thousand Years od Christiny Perri. Samozřejmě jako přátelé. Smáli jsme se všemu, co mi pošeptal do ucha a já jsem se po dlouhé době dokázala uvolnit. Na chvíli. Tu opět překazila mě už známá bolest v podbřišku. Tentokrát mnohem silnější. Usmála jsem se na Nialla a opustila jsem ho. Svižným krokem jsem odešla na toalety. Opřela jsem se o umyvadlo a podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle. Dobře, byla jsem bílá jako stěna, oči skleněné a rty bez barvy. Dlouze jsem se na sebe dívala a najednou byla tma.

Rebecca:
"Omluvte mě," omluvila jsem se diplomaticky a opustila jsem místnost. S úsměvem na rtech jsem došla na toalety.
Krev mi stuhla v žilách. Zapomněla jsem na svoje potřeby a rozběhla jsem se do sálu. K Harrymu jsem došla svižnou chůzí. Liam a Danielle zrovna četli přání. Zatahala jsem Harryho za rukáv.
"Liv..ona...leží na záchodch!"vzhrkla jsem vyděšeně. Vykulil na mě oči a bez dalších slov se tam rozběhl.

"Zůstaň tady. Až vyjdu z nemocnice, zavolám," políbil mě rychle na rty u auta a rychle odjel.

Harry:
Když jsem viděl Liv ležet na zemi, myslel jsem, že se zhroutím. Nejlepší věc, co mě napadala, byla zajet do nemocnice. A tak jsem to taky udělal.

"Vypadá to na prasklý vejcovod," promluvil moudře vypadající doktor a mezi prsty si promnul nos.
"Cože? Jak může prasknout vejcovod?" nechápavě jsem na něj vykulil oči.
"Souvisí to s mimoděložním těhotenstvím. Věděl jste, že je vaše přítelkyně těhotná?" pozvedl obočí a upřel na mě svůj pohled. Ona je těhotná? Nebo spíš byla. Když viděl, že nic z toho co řekl nechápu, mávl rukou a pokračoval.
"Musí okamžitě na sál," konstatoval. Přikývl jsem.
Když doktoři odvezli Liv na sál, rozhodl jsem se zavolat ostatním, ale vynechat skutečnost o těhotenství. Kdyby chtěla aby to věděli, řekla by jim to sama.




O dva týdny později...
Po probuzení mě překvapily dvě skutečnosti. Zaprvé, byla jsem těhotná a zadruhé cítila jsem se rozumnější. Blbost co? Ale je to fakt. Včera mě už pustili domů a varovali mě před 40% rizikem stejného případu. Doktor říkal, že to bylo o fous. Nemusela jsem už žít. Jeden den a byla by ze mě mrtvola.
Sedla jsem si na postel. Přemýšlela jsem o sobě a Louim a dospěla jsem k okamžitému rozhodnutí. Tohle musí skončit.
Vyskočila jsem na nohy a zpod postele jsem vytáhla kufr. Odjedu do Ameriky. Za tetou. V rychlosti jsem vyťukala esemesku Louisovi. Za dvacet minut u mě. Liv xx
Do kufru jsem naházela vše, co mi přišlo pod ruce. Knihy, fotky, smlouvy, oblečení.
Za dvacet minut se ozvalo zavrzání dveří.
"Co to děláš?!" zděsil se hned a chytil mi ruce. Vrhla jsem na něj naštvaný pohled a vytrhla jsem se mu.
"Sedni si, musím s tebou mluvit." Posadil se na volný kousek postele a čekal co bude dál.
"Musíme se rozejít," podívala jsem se mu do očí. Do kufru jsem položila poslední kus oblečení a zip jsem zapla. Postavila jsem kufr na zem a sedla jsem si vedle Louise.
"Proč?!" vyhrkl. Prohrábl si rukou vlasy a vrhl na mě ublížený pohled.
"Nejsem dost stará na to, abych musela brát kluka své kamarádce. Podvádím všechny kolem sebe a to se mi nelíbí. Radši nebudu mít nikoho, než tebe," uzavřela jsem nakonec. Oči se mu leskly slzami.
"Říkala jsem ti, že mě nebaví být tou v pozadí!" vyjela jsem na něj. "Věděl jsi, proč jsem se s tebou dala dohromady!" I mě se po tváři skutálela slzy, kterou jsem hned utřela.
"Jsi omámená léky," namítl a sevřel mé dlaně ve svých.
"Ne," špitla jsem. "To ty. Ty ubližuješ úžasné dívce aniž bys o tom věděl a věř mi, já to nejsem." Opět jsem se mu vytrhla, ale tentokrát jsem vstala z postele.
"Teď už mi může být jedno, jak to vyřešíš. Jedu do Ameriky za tetou. Chci začít znovu. S čistým štítem. Chci najít samu sebe. Možná se vrátím a možná ne. Ale díky." umála jsem se na něj a pohladila ho po vlasech. "Kdybych se neocitla v nemocnici, nepřišla bych na to."
"Proč děkuješ mě? Copak za to můžu?" svraštil nechápavě obočí.
"No, částečně ty a částečně já."
"Pořád to nechápu," přiznal. Zadívala jsem se mu do očí.
"Byla jsem těhotná, Lou. Ale bylo to mimoděložní. Už nemám levý vaječník," ušklíbla jsem se. Vyděšeně se na mě podíval a vzápětí mě držel za ramena a třepal se mnou.
"Proč jsi mi to neřekla?!" křičel na mě.
"Nevěděla jsem to!" křikla jsem na něj. Pustil mě a sedl si zpátky na postel. Složil hlavu do dlaní. Bylo mi ho líto, ale toto už není moje starost. Za hodinu odletím a toto půjde mimo mě. Všechno bude smazáno spolu s mým jménem, které bude znát jen pár lidí.
"Promiň," špitla jsem. Vzala jsem svůj kufr a vyšla jsem z pokoje. U dveří jsem se zastavila. Klíčky jsem položila k fotce celé naší party na botníku. Naposledy jsem se rozhlédla kolem a pak jsem se vydala vstříc novému začátku.



Uběhlo pět let. Ve zkratce vám řeknu co se událo.
Přejmenovala jsem se. Moje jméno je teď Madison Smith. S tátovým příjmením se proráží lehce, ale čekají, že budu stejně dobrá. A tak jsem se dala na muzikálovou herečku.
V Británii je téměř vše při starém. Liam a Dani mají malé. Louis se rozešel s Eleanor a Harry s Rebeccou jsou stále spolu. Niall a Amy se dali dohromady a Zayn nedávno požádal Perrie o ruku. Jediný, s kým jsem zůstala v kontaktu jsou Harry, Liam a Dani.
A ještě něco. Vrátila jsem se do Anglie.
"Stop!" zařval režisér a vyskočil ze sedačky. Všichni na něj upřeli pohlad.
"Nad čím jsi sakra přemýšlela?" vyjel na mě. Pohled jsem zapíchla do podlahy.
"Promiň, už se to nestane," omluvila jsem se. Sedl si zpět na místo a jelo se znovu.

Byt Harryho a Louise(opět spolu)
"Hej Lou!" zavolal na kamaráda kudrnatý kluk. Věnoval mu chvíli pozornosti.
"Měl jsem jít s Rebeccou na jeden muzikál, ale udělalo se jí blbě. Prosím, pojď se mnou!" zaškemral a chytil kamaráda za rukáv. Lou se zasmál a přikývl.

V sále zhasla světa a za zvedající oponou to začínalo žít. Osvětlily vysokou brunetku, která nám stála zády a vzápětí se rozezněla písnička.

Kdysi jsem vládla mužům
svým úsměvem jsem odzbrojovala
Teď ráno ale spím osamocena
Vleču se ulicemi, kde mívala jsem známe.

Házela jsem prádlo do tajů pokoje
cítila strach v očích mých konkurentek
poslouchala, jak davy mužů volají
avšak něco mi chybělo a já nevím co.

Dívka se otočila a vše co předtím zpívala dávalo smysl. Každičké slovo.
Seběhla z malého podia a padla do náruče svého tanečníka.

...

Slyším zvonit jeruzalémské zvony
římské jezdecké sbory zpívají
Buďte mi mečem a štítem
mými posly na cizokrajném poli

Z nějakého důvodu, který nedokážu vysvětlit
mi chybí jeho zadané srdce.
Kdepak, nikdy nebyl celý můj,
ale kdo by odmítnul?

Je to on, kdo ukradl mi srdce.
Ten, kdo ho nehodlá vrátit.

Dál už jsem nevnímal text, ale děj. Věděl jsem, čí je to příběh.

Liv:
Seděl tam.
Seděl v první řadě a zaraženě se na mě díval. Byla jsem šťastná, že ho vidím. A vlastně ani nevím, proč mě překvapilo, že ho sem Harry vzal. Věděl to jen on a Payneovi.

"Byli jste skvělí!" poplácala mě po rameni maskérka. Usmála jsem se na ni a zalezla jsem do sprchy. Miluji muzikály, ale je to vyčerpávající. A to dost. Ještě když se k tomu přidá třicet osm stupňu ve stínu, je to bomba.
Zamyšlená jsem na sebe nechala dopadat kapičky vlažné vody. Mysl zabloudila do zakázaných vzpomínek. Já a Louis. Musela jsem se zasmát své tehdejší naivitě. Už jsem se změnila.
Zastavila jsem vodu a zabalená v ručníku jsem se vrátila do své šatny. Před zrcadlem jsem si upravila vlasy. Lokny jsem si nechala splývat na ramena. Nemalovala jsem se. Na co? Stejně by se to v tom vedru rozteklo. Na nohách jsem si zapla gladiátorky a těsně před odchodem z šatny jsem si na hlavu posadila klobouk. Přes rameno jsem si hodila kabelku a vyrazila jsem chodbami od šaten ven.
"Liv!" uslyšela jsem své staré jméno a dunivé zvuky, protože dotyčný běžel. A nebyla jsem na pochybách, že ten dotyčý byl Louis. Neotáčej se! Přikázala jsem si a přidala jsem na rychlosti.
Pokračoval ve volání mého jména a pomalu mě začal dohánět. Před východem mě chytil.
"Olivie Williamsová! Okamžitě zastav." přikázal. Zastavila jsem se, ale zůstala jsem mu zády. Nadechla jsem se.
"Nejmenuji se tak, jak na mě voláš," vzdorovala jsem. Slova mě pálila v krku, ale je to tak.
"Vím, že ses nechala přejmenovat," podotkl. Vyděšeně jsem se na něj otočila. "Skřípl jsem Harryho," zasmál se. Zvážněl. "Jsem rád, že ses sem vrátila."
Usmála jsem se na něj a objala ho. "Já taky. A taky jsem ráda, že jsi mi dovolil začít znovu," zašeptala jsem mu do ucha a dala mu pusu na tvář. Pustila jsem ho ze svého sevření. Uličnicky se mu zablesklo v očích.
"Louis Tomlinson, těší mě," mrkl a natáhl ke mně ruku. Zasmála jsem se. S naprosto vážným obličejem a dusíc smích jsem ruku přijala.
"Madison Smithová." Zasmál se a nabídl mi rámě.
"Mohl bych vás pozvat na kafe?" pozvedl obočí.
"Jde o to kam," zvedla jsem hlavu nahoru a zadívala se mu do očí. Zasmál se.
"Starbucks?" navrhl. Se smíchem jsem přikývla.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 kikinka20011505 kikinka20011505 | 10. února 2013 v 21:08 | Reagovat

Sice mě mrzí, že už tato super FFka končí, ale bylo to opravdu super už jen to že jsem si tuto skvělou ffku mohla přečíst :DD Je to opravdu skvělé, ale chtěla bych strašně moc pokračování :) Pls, pokračuj :DD Alespon jeden nebo dva díly, prosíííííííííííííííííím :D

2 Jankee Jankee | E-mail | 12. února 2013 v 21:08 | Reagovat

Za 1. Souhlas!!! Ten konec je úplně otevřený! Chce to další sérii :D
za 2. omlouvám se, že to za 3. píšu k povídce, ale nvm kde jinde bych to napsala a za 3. hledám někoho, kdo by si přečetl začátek mé FF než ji zveřejním.. potřebovala bych slyšet něčí názor.. takže, jestli se ozvete, budu vám moc vděčná :)

3 Gabi Gabi | 15. února 2013 v 19:18 | Reagovat

[1]: Díky moc, ale nejsem si jistá jestli ty další díly udělám :D Pokračování nebývají tak dobrá jako první série :)

[2]: R8da bch si přečetla, jestli bys to mohla poslat na nandg-fan-fiction@seznam.cz byla bych vděčná ;)

4 Lou Lou | Web | 18. února 2013 v 16:14 | Reagovat

Ježíš! tak to bylo fakt krásný! tenhle příběh byl skvělí celý!! wow! :-D

5 Lou Lou | Web | 18. února 2013 v 16:14 | Reagovat

Ježíš! tak to bylo fakt krásný! tenhle příběh byl skvělí celý!! wow! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama