My best friend Harry...10.-16. kapitola

9. února 2013 v 9:05 | Gabi |  My best friend Harry



"Nevyhraješ," procedila jsem mezi zuby, zatímco z mých očí byly jen škvírky. Vyběhla jsem z postele a Harry mě následoval. Srazili jsme se ve dveřích. Prosmýkla jsem se rychleji a hlučně jako slon jsem seběhla schody.
"Jé!" vypískla jsem a vrhla se na dárky. Harry mě pobaveně sledoval opřený o futra.
"No co?" pokrčila jsem se smíchem rameny. Tři dárky pro mě, tři pro Harryho.
"Díky," zazubili jsme se na sebe zároveň. První dárek-sexy spodní prádlo. Vykulila jsme na Harryho oči. Na tváři si mu pohrával škodolibý úsměv. Já ovšem byla v klidu, protože vím, co má ve svých dárcích. Druhý-pánvička.
"Tím tě mám jako mlátit?" pozvedla jsem obočí a naznačila odpal. Harry vykonal povel "k zemi". Ve třetím bylo to, co mě dostalo. Přívěsek s kočkou. Vrhla jsem se mu kolem krku a div jsem ho neudusila.
"Za chvíli pojedu ke klukům. Jedeš taky, doufám." Zkoumavě se mi podíval do očí. Pokroutila jsem hlavou.
"Není mi dobře," vymluvila jsem se a rozvalila se na pohovce. Podezíravě si mě měřil pohledem. Zakašlala jsem.
"Fajn, ale sleduju tě," prohlásil s tajemným hlasem a zmizel v pokoji. Pustila jsem si televizi. Ah, láska nebeská. Uculila jsem se a přepnula na něco jinýho. (Vidíte, ani nevím, jak se to jmenovalo!)
"Já letím," vlepil mi pusu na tvář. "A vrátím se až zítra!" zavolal ještě z předsíně. Pak už jsem slyšela jen prásknutí dveří a zvuk motoru. Konečně klid, vydechla jsem.
Jenže mi nedošlo, že nemám celý den co dělat. Z nudy mě napadaly tak debilní nápady, že jsem nakonec zůstala sedět jako pecka s notebookem na klíně, mobilem vedle sebe a zářící televizí před sebou. Málem bych zapomněla na tu horu jídla, co jsem si nakřečkovala. Při brouzdání na netu
náhodou najela na jednu stránku s povídkami o klucích. Hltala jsem každičké slovo, které tam ty dívky napsaly. Nejvíc mě zaujala '18&Married s Harrym'. A 'A dark side' s Harrym.
Po dalším brouzdání jsem zabloudila na jeden tumblr s povídkou 'A pact with the devil'. Vážně, nechtějte vědět co to se mnou dělalo, protože bych se musela stydět.
Při čtení jsem vůbec nevnímala čas a tak se ani nedivím, že jsem si nevšimla, že už se setmělo. Při dalším zkoumání jsem přišla na to, že už bude deset večer. To jsem vážně seděla celý den u povídek?
Noťas jsem postavila na stůl, vypla jsem televizi a přesunula jsem se do koupelny. Bublinková koupel se protáhla téměř na hodinu, což nebylo v plánu. Po opuštění vychládlé tekutiny jsem si vyfoukala hlavu a navlékla jsem se do nového pyžama od Harryho k narozkám. Kriticky jsem se prohlídla v zrcadle a musela jsem uznat, že mi sluší. Harry prostě ví, co mi koupit. Hodila jsem přes něj černý župan a seběhla jsem schody do obýváku. Z Harryho zásobárny slaďáren jsem vyhrabala Absolventku. Odběhla jsem si do kuchyně udělat popcorn. Při čekání na něj jsem vyhlédla z okna. Panebože, někdo sem jde! Zpanikařila jsem. Přebíhala jsem mezi kuchyní a obývákem a zoufale jsem se snažila přijít na nějaké řešení. Crn-crn-crrrrrn. Za zvuku zvonku jsem přiběhla ke dveřím. Jeden pohled do kukátka a měla jsem chuť zemřít.
"Otevři, vím, že nespíš," zasmál se Louis. Nervózně jsem poklepala nohou.
"Liv spí!" pípla jsem, čehož jsem okamžitě litovala. Vytáhl klíče!!!!! Panika vypukla nanovo. Kam teď? Běhalo mi hlavou, ale opět jsem to nestihla. Ty mozku líná! Zítra si to s tebou vyřídím!
"Jé, ty už mě tu vítáš?" ušklíbl se a natáhl se pro pusu na čelo. Ucukla jsem.
"Co tu chceš?" zeptala jsem se přímo a župan jsem si přitáhla víc na tělo.
"To se na tebe sakra nemůžu přijít normálě podívat?!" vypěnil a rukou si prohrábl svoje vlasy. Skousla jsem si ret. "Já, nemyslela jsem to tak," pokusila jsem se mu omluvit. Vzhlédl ke mně.
"Prostě ve mně jen vyvoláváš....něco.....co nedokážu pochopit," zoufale jsem zaúpěla. "Něco, co nechci cítit, protože mě to hrozně mate. Je to, jako kdybych se probudila v jiném světě!" zběsile jsem gestikulovala rukama. S úsměvem na rtech mě sledoval.
"Tak se tomu nebraň," šeptl a chytil mě za tvář. "Nebraň se něčemu tak krásnému, intenzivnímu a výjímečnému." Díval se mi zpříma do očí ani o minimetr neucukl. Měla jsem nutkání zavřít oči a vychutnávat si jeho doteky, jenže mám svědomí (těžko se tomu věří, že?)
"Máš Eleanor," stáhla jsem jeho ruku ze své tváře. Vykroutila jsem se z nevyhovující pozice a odupitala jsem do kuchyně pro už dodělaný popcorn. To co jsem říkala jsem myslela naprosto vážně. Mate mě to, protože jsem to ještě nikdy tak intenzivně necítila. Nikdy za dvacet dva let.
Chtěla jsem jít do obýváku, ale zazvonil mi mobil. Neznáme číslo-Ryan. Mobil jsem pustila na zem, jako kdyby byl infekční. Vyděšeně jsem sledovala jak skáče po podlaze. Nic, kromě zvuku jeho odrazů jsem neslyšešla. Bum-bum-bum.
"Co se stalo?" vletěl do kuchyně Louis. Pořád jsem zírala na mobil a nic jiného mě nezajímalo.
Stoupl si za mě a chytil mě za ramena. Konečně jsem se na něj zadívala, ale došla mi slova.
"Já...no...všechno....je ok," usmála jsem se a rychle chtěla zmizet z planety země. Mezitím stihl mobil přestat vyzvánět. Místo toho mi přišla SMS. Pohlédla jsem z Louise na mobil.
Sebrala jsem ho a vyběhla jsem po schodech do svého pokoje.
"Notak, počkej!" slyšela jsem za sebou volat Louise. Zabouchla jsem dveře a otevřela jsem SmSku.

Vím, žes to nevzala schválně, ale chtěl jsem ti říct jen jednu věc. Sice mě před pár dny tvoji bodyguardi z One Direction zachránili, ale já jsem s tebou ještě rozhodně neskončil. Nehodlám se vzdát toho nejlepšího, co mě potkalo za jakoukoli cenu....

Zalichotilo mi, že mě nazval tím nejlepším, co ho potkalo, jenže já už k němu nic necítím. Musím to nějak vyřešit. Všechno. Tyto události jsem neměla v plánu. Nikdy ani teď. Prostě se staly a to já nemám ráda. Nic mě nemůže zničit tak rychle, jako neočekávané nepříjemné události. Do pokoje vešel Louis.
"Proč-pořád-utíkáš?" chytil mě za ramena a zatřásl se mnou.
"Kdybych pořád utíkala, dávno bych utekla od všech trablí. Tebe, svýho bývalího, své pověsti děvky a dalších. Jenže jak vydíš, pořád jsem tady!" vyštěkla jsem a osvobodila se od jeho rukou. Sedla jsem si na postel. Přitáhla jsem si kolena k sobě a položila si na ně hlavu. Postel podemnou se prohnula. Mlčky jsme tam seděli a vstřebávali informace.
"Mám pro tebe dárek," usmál se najednou a vytáhl z kapsy od kabátu zelenomodrou krabičku.
"Mohl jsi ho po někom poslat," podotkla jsem, ale vzala jsem ho od něj. Napjatě jsem sňala horní víko a zastavil se mi dech. Koukala jsem se na řetízek s 'L', který byl posetý drobnými kamínky. "Určitě byl drahý," vydechla jsem a krabičku zavřela, abych mu ji mohla vrátit. (Vsuvka autora: Liv je s kluky dohodnuta na levných, drobných dárcích i když peníze mají. Dárky přeci nejsou o tom, co dáme, ale o tom, jestli je dáváme s láskou)
"Nemůžu ho přijmout," zakroutila jsem hlavou. Natáhla jsem k němu ruku s krabičkou. Pousmála jsem se na něj a čekala než si ji vezme zpátky. Klesly mu koutky.
"Kupoval jsem ho pro tebe. Víš, hrozně moc pro mě znamenáš," zadíval se mi do očí. Chtěla jsem říct: Já vím, že pro tebe hodně znamenám, ale nakonec jsem to neřešila. Sklopila jsem pohled. Nastalo mezi námi trapné ticho.
Najednou Louis vstal a přešel ke mně zezadu. Otevřel krabičku a vytáhl přívěsek. Odhrnul mi vlasy z krku. Když se mě dotkla studená pokožka jeho dlaní, naskočila mi husí kůže. Zapnul mi ho a něžně mě políbil na krk. Zatřásla jsem se vzrušením. Tohle je špatné, zakřičel na mě mozek. Políbil mě znovu, ale tentokrát na odhalené kůži ramene. Cukla jsem sebou a dostala se tak na dostatečnou vzdálenost, aby na mě nemohl. Podívala jsem se mu do očí a jako vždy jsem se v nich beznadějně ztratila. Co by se stalo, kdybych ho teď políbila? Ptala jsem se sama sebe. Zatřepala jsem hlavou, abych se toho zbavila. Je to přítel mé kamarádky! Opakovala jsem si v duchu.
"Promiň," ozval se do ticha Louisův hlas. Prohrábl si rukou vlasy. "Asi by bylo lepší....kdybych šel," řekl a odebral se k odchodu.
"Jo, máš pravdu," pokývala jsem hlavou na souhlas a objala jsem ho na rozloučenou.
"Ahoj," zamávala jsem mu a rychle jsem zavřela dveře.


"Pozdravuj Anne," objala jsem Harryho a lípla jsem mu jednu na tvář. "A ty Rebeccu," mrkl a rozcuchal mi vlasy.
"Jasně," ušklíbla jsem se. Nasadila jsem si na hlavu bílou čepici, kolem krku jsem si omotala bílou šálu a přes rameno jsem si hodila černou kabelku. Ještě jsem vzala klíče od domu, ateliéru a auta. Zavřela jsem dveře a zasněženou předzahrádkou jsem proběhla k autu. Kabelku jsem si hodila na místo spolujezdce a vyjela jsem směr ateliér.

"Dobré ráno, Rebecco," usmála jsem se na ni a mezitím jsem si odmotávala šálu.
"Tam-" chtěla něco říct, ale já přijela pozdě, takže nemám čas s ní vykecávat.
"Řekneš mi to později," usmála jsem se na ni a svižnou chůzí jsem došla až ke dveřím.
Otevřela jsem bílé dveře a aniž bych se podívala na člověka, co tam stál, jsem se vyslíkla ze žlutočerného kabátu.
"Omlouvám se, zdržel mě kamarád," omluvila jsem se a přešla k pracovnímu stolu na kterém ležel foťák. Dala jsem si ho na krk a vzala jsem už udělané fotky, právě tohoto klienta.
"Tady-" zarazila jsem se. Kde je můj klient. A co tady do háje dělá on, když se mi podařilo se mu měsíc vyhýbat?!
Mlčky jsme na sebe hleděli. Hlavou mi běhaly hordy myšlenek o tom, proč přišel, ale nejvíc mě děsilo, že se může stát to, co už dvakrát.
"Rád tě vydím," řekl upřímně. Zadíval se mi do očí.
"I já tebe. Ale přišel jsi nevhod. Jsem v práci," podotkla jsem a otočila se na podpatku.
"Možná bych sem nemusel, kdyby ses mi nevyhýbala," namítl. Otočila jsem se k němu čelem.
"Nevyhýbám se ti," vyjekla jsem a založila jsem ruce na prsou. Vzdorovitě jsem vystrčila bradu.
"Ale ano, vyhýbáš," zasmál se.
"Ne," křikla jsem a nakrčila obočí. Významně se na mě podíval.
"Kdyby ses mi nevyhýbala, nevynechala bys ani jeden náš koncert. Byla bys i v talk-show i u natáčení videoklipu," tentokrát byl on ten, kdo založil ruce na prsou.
"Fajn, vyhýbám se tí, stačí?" rozhodila jsem rukama. Otočila jsem se k němu zase zády a přešla jsem ke stolu.
"Vím, že jsem tě neměl políbit al-"
"Jo, neměl,"vyštěkla jsem. Opět jsem se k němu otočila čelem.
"Nic z toho se nemělo stát. Neměla jsem tam přijít, neměl jsi mě najít s Ryanem ani jsi neměl chodit o Vánocích." Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.
"Nevím, jestli ještě někdy budu mít sílu, jít někam, kde jsi," vydechla jsem a otevřela oči. Díval se na mě s prosebným výrazem a smutnýma očima.
"Měl bys jít," šeptla jsem a otočila se aby neviděl, že se mi oči plní slzami.
"Asi měl," řekl sklesle. Slyšela jsem jen dunivé kroky, směřující ke dveřím a pak cvaknutí kliky. Schovala jsem obličej do dlaní a potichu jsem se rozeštkala.
"Je tady...Co se stalo?" přiběhla ke mně Rebecca a položila mi ruku na rameno.
"Nic," utřela jsem si slzy. "Kdo je tady?" povytáhla jsem obočí.
"Ta modelka, která tu měla být už před patnácti minutami. Mám ji sem pustit?"
"Samozřejmě," usmála jsem se. Rebecca odběhla a za chvíli se vrátila i s modelkou.
"Jo a abych nezapomněla," usmála jsem se, "pozdravuje tě Harry," mrkla jsem na ni. Zčervenala a rychle za sebou zavřela dveře.

"Ten Harry z One Direction?" zeptala se Mishelle. Zkoumavě jsem se na ni podívala.
"Ano, proč?" pozvedla jsem obočí.
"Panebože, miluju ho!" zapištěla. "Seznam mě s ním," udělala psí oči.
"Ani nevíš o co prosíš. Je děsnej," zasmála jsem se. "Zkusím to, ale teď se jdi připravit," popostrčila jsem ji k šatně. Když zalezla, rozezvonil se mi mobil.
"Ahoj Harouši," zasmála jsem se a rukou jsem se opřela o stůl.
"Ahoj zlato," zasmál se taky. "Jak se daří?" pokračoval.
"Harry, odjel jsi před chvíli. Vsadím se, že jsi ještě pořád na cestě."
"Hmm, jo jsem. Ale stýská se mi," zakňučel.
"Jasně," ušklíbla jsem se.
"Vážně,"přísahal.
"Dobře, ale nemáš telefonovat za jízdy," zamračila jsem se.
"Jsi děsná!"
"Já vím," usmála jsem se. "Tipni to," poručila jsem.
"Ne, ty."
"Ty."
"Ty."
"TY!"
"TYY!"
"Dobře, měj se," poslala jsem mu pusu a tipla to zrovna v okamžiku, kdy Mishelle vyšla.
"Stoupni si a můžeme začít," věnovala jsem jí vřelý úsměv. Mobil jsem vyměnila za foťák a stoupla jsem si před pozadí.


V poledne jsem vypadla ze studia na oběd. Ve skutečnosti jsem si domluvila schůzku s Ryanem. Zastavila jsem před dveřmi Nando's a nadechla jsem se. Kdyby něco, zdrhej, poradila jsem si a vešla.
Seděl úplně vzadu v koutku. Prošla jsem celou restaurací a sedla si naproti něj.
"Ahoj."
"Ahoj."
"Ryane, nechci abychom byli nepřátelé," vzdychla jsem. Upřímě se mi zadíval do očí.
"Ani já," přikývl a sáhl po mé ruce. Chytil mě za ni a zpříma mi pohlédl do očí.
"Moc se ti za vše omlouvám. Vynechal jsem tenkrát pár prášků no..a vidělas, jak to dopadlo...," posmutněl a sklopil pohled k zemi.
"Nemůžeš za to," připustila jsem. "Přátelé?" navrhla jsem. Zvedl pohled a usmál se.
"Přátelé." Potřásli jsme si rukou a zavládla příjemná atmosféra. Zbytek oběda byl skvělý. Úplně jsem zapomněla, že umí být i milý.
"Tak se měj a někdy zavolej," mrkla jsem na něj a políbila jsem ho na tvář. Od dveří jsem mu ještě zamávala a pak už jsem se vracela do ateliéru.

(o pár dní později) Holmes Chapel-Harry
"Harry, okamžitě mi dej ten mobil!" založila si máma ruce v bok a koukala se na mě škvírkami, které vytvořila z očí. Když jsem se k tomu neměl, pokračovala.
"Celé dny tu jen sedíš a zíráš na něj! To čekáš, že ti někdo zavolá, nebo tam máš magnet?"
"Magnet," usmál jsem se zasněně a znovu jsem se zahleděl na fotku Liv. Chvíli jsem nevnímal a máma se stačila nahnout natolik, aby věděla co sleduji.
"Měl bys jí to říct," podotkla. Nechápavě jsem se na ni podíval.
"Co?"
"Že ji miluješ..."
"Mami! To je nesmysl, to se normálně nemůžu celý dny dívat na fotku své nejlepší kamarádky?" zeptal jsem se a vzápětí mi došlo, co jsem řekl za kravinu. Máma se spokojeně usmála a pohladila mě po vlasech.
"Je skvělé vidět svého syna Cassanovu zamilovaného do čestné, šikovné a věrné ženy," řekla ještě a odešla.
Nikdy bych neřekl, že se do ní zamiluju. Ano, měl jsem ji rád. Líbí se mi. Je dokonalá. Dobře, bylo celkem jasné, že se do ní časem zamiluju. Ale stejně bych řekl, že tomu nejvíc pomohl fakt, že bez ní nevydržím dýl než pár dní.
Povzdychl jsem si a vstal z křesla, které už ode mě bylo prosezené.
"Kde je vlastně Gemma?" Máma se zasmála a zakroutila hlavou.
"Zamilovaný chlapeček," ušklíbla se a poslala mi pusu. "Šla ven se svým přítelem. Už se ti pochlubila, že se bude stěhovat?" pozvedla obočí. Zakroutil jsem hlavou.
"Kam?"
"Do Oxfordu. Budete to k sobě mít blíž," umála se a pokračovala v okrajování brambor. Stoupl jsem si vedle ní a začal jsem jí pomáhat. Vaření mě vždy bavilo. Najednou se mi vybavila potlačená vzpomínka na vaření s Liv.

"Seš si jistej, že to všechno sníme?" pozvedla pobaveně obočí a na nose mi udělala blátivou šmouhu.
"Jo, a kdyby ne, zavolám Niallovi." zasmál jsem se. Dělala že přemýšlí.
"Hmm, to by mu nestačilo," ušklíbla se a chmatla jednu bramboru z hromady, aby ji mohla okrájet. Stoupl jsem si vedle ní a vzal jsem další. Byl to jeden z nejkrásnějších dní, které jsem s ní zažil. Smáli jsme se, provokovali....

"Harry, zkameněl jsi," šťouchla do mě mamka a zasmála se. Hodil jsem po ní škaredý poled, ale taky jsem se zasmál.
"Myslím, že už bys měl jet do Londýna," usmála se vřele a poplácala mě po rameni. Úsměv jsem jí oplatil.
"Nebude ti to vadit? Přecejen jsem přijel za tebou."
"Ani v nejmenším. Jen když všechno vyřešíš a brzy se zde ukážeš i s Liv." Rozcuchala mi vlasy a postrčila mě ke schodům. Děkovně jsem ji objal a rychle jsem vyběhl schody nahoru. Sbalil jsem si věci.
"Díky za všechno," objal jsem mamku a zavřel jsem za sebou dveře. Věci jsem hodil do kufru a nasedl jsem. Nastartoval jsem černé BMW a vyjel jsem.

Londýn, Dům Harryho a Liv. Liv:
Byly tři hodiny odpoledne. Jako každý den jsem stála opřená lokty o kuchyňskou linku a prohlížela jsem si fotografie mých kamarádek ze školy.
Musím uznat, že jsou dobré. Náhodou jsem narazila na fotku Louise s Eleanor. Jedna z holek je v bulváru. Rychle jsem fotku zahrabala. Ulomila jsem si kus čokolády a labužnicky jsem zavřela oči.
Teplé dlaně spočinuly na mých bocích. Vyděšeně jsem nadskočila. Pohlédla jsem do usmívajících se zelenomodrých očí.
"Harry," vydechla jsem a objala ho. "Co tu děláš tak brzy?" usmála jsem se.
"Musel jsem něco vyřídit a ...to je jedno," mávl rukou. Podrbala jsem ho v kudrnatých vlasech a znovu jsem ho objala, tentokrát pevněji. Dovolila jsem svým pocitům na povrch.
"Harry, musím ti něco říct. Vlastně ne něco, ale vše, co jsem ti nikdy neřekla," palcem otřel mou slzu a za ruku mě dotáhl na gauč.
"Povídej," pobídl mě a povzbudivě se usmál. A tak jsem začala vyprávět...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama