Forever in my heart.

28. září 2012 v 12:05 | Gabi

Jednodílná



Polovina zeměkoule tvrdí, že jsem udělala chybu. Ale vůbec nevědí, čím jsem procházela. Řekla bych, že je to pro mě i děti jednodušší bez něj. Ne nadarmo se mu říká BadBoy Zayn. Ne, že by nebyl dobrý otec.....o co se to tu pokouším, byl hroznej. No vlastně ještě je.
Mimoděk jsem prohrábla Zacharymu vlasy a s povzdechnutím jsem si uvědomila, že je má jako Zayn. Je mu na chlup podobný.
"Mami?" ozval se jeho ochraptělý hlásek. Zvedl hlavu z mého klína, kde ji měl uvelebenou a zapíchl do mě své čokoládově hnědé oči.
"Nevím," povzdychla jsem si .
"A proč tu není táta? Měl by tu být snámi. Volala jsi mu ne?" zeptal se. Chtělo se mi brečet. Měl pravdu, měl by tu být s námi. "Asi má práci," žekla jsem prostě a odvrátila jsem hlavu. Zrovna odtamtud přicházel doktor. Rychle jsem vstala ze židle.
"Všechno proběhlo jak mělo, stabilizovali jsme ji, ale její stav je i nadále kritický. Zítra za ní můžete zajít, ale teď bych navrhoval aby jste se šla vyspat." Byl sympatický. Nadechovala jsem se, abych se zeptala, ale Zach mě chytil za ruku a vytáhl před nemocnici.
Strčil mě do auta za volant a sám se posadil na spolejezdce.

Ve dvanáct jsme byli doma. Zach šel hned spát, protože má zítra školu.
Vyzula jsem si černé boty na deseticentimetrovém klínku i zelený, dvouřadý kabát.
Na to, že je jaro, je pořád chladno. Z krku jsem si odmotala květovaný šátek a hodila ho na botník. Zahleděla jsem se na fotku na kterou dopadl. Do očí se mi nahrnuly slzy. Opravdová idylka. Já, Zayn, dvouletá dvojčata Kelsey a Rose. Zach byl ještě v bříšku. Byla to fotka ze společné dovolené na Kanárech. Musela jsem se pousmát.
Bylo to zdánlivě krásné. Brali nás jako šťasnou, dobře fungující rodinu. Jenže skutečnost byla jiná. Od narození dvojčat začal Zayn chodit domů později a ožraleji. Padala jsem z toho do depresí a to se i podepsalo v začátcích mých dětí. Nebýt té náhody, pravděpodobně bychom se stále trápili.
Odložila jsme fotku zpět na místo. Frustrovaná jsem si sedla na bílem koženou pohovku a složila hlavu do dlaní. Chvíli jsem v klidu seděla, ale pak se mi o nohu otřela desetiletá fenka hnědého labradora- Marleen.
Vzhlédla jsem k ní a podrbala ji mezi ušima. Je to zlatíčko. Vždy vás podpoří, když to potřebujete nejvíce.
V zubech mi přinesla ovladač od televize. Je to naše tradice- dívat se v noci spolu na televizi.
Zapnula jsem ji, ale po chvíli jsem usnula.

"Mami," zatřepal mnou Zach a se smíchem mě sledoval. Protřela jsem si oči a vyškrábala jsem se na nohy.
"Kolik je hodin?" zeptala jsem se rozespalým hlasem.
"Neboj, do práce to stihneš i se snídaní," zasmál se a přehodil si tašku přes rameno. "A ještě něco," zastavil se mezi dveřmi, "po škole pro mě neposílej, mám fotbal," mrkl a zmizel. Tolik vyrostl, povzdechla jsem si a odešla jsem do kuchyně pro tu snídani.
Páni! Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Vafle, čerstvý džus a spousta dalšího. Ten kluk se nezdá!
Rychle jsem se posadila ke stolu a zládovala to. Pak jsem nasypala žrádlo Marleen a skočila jsem se do ložnice upravit.
Sprcha, vlasy, oblečení, líčení. Když jsem byla hotová, vzala jsem ze stolu v pracovně složku s poznámkami. Oblékla jsem si kabát, obula boty a zamkla. Dnes mě čeká svatba boháčů. To bude pořádná makačka.

Ve chvíli, kdy jsem měla odinu času, jsem se vydala do nemocnice. Za patnáct minut jsem tam dojela.
Prošla jsem dlouhou chodbou až k pokoji s číslem 217. Otevřela jsem dveře a málem jsem se rozbrečela. Moje malá holčička ležela nehnutě na posteli. Byla bledá jako stěna. Její obvykle veselé, jasné oči byly zavřené. Všechny končetiny nehnutě ležely, jako kdyby k ní ani nepatřily.
Chtěla bych zase slyšet její zvonivý smích, vidět, jak běhá, skáče a u toho si zpívá, jako to dělávala vždycky.
Posadila jsem se na židli vedle postele a chytila ji za ruku.
"Ahoj zlatíčko," zašeptala jsem a přejela jí palcem po hřbetě ruky. Povídala jsem jí o všem možném., až do doby, kdy mi zazvonil mobil. Nerada jsem ji opouštěla, ale práce volá. Vykročila jsem z nemocnice a nastoupila jsem do svého bílého BMW.
Zastavila jsem až před hononým sídlem ve viktoriánském stylu, ke kterému se sjížděly stovky lidí.
Rychle jsem jimi poběhla a vběhla jsem do "šatny" kde už se oblékaly mé spolupracovnice.
Převlékla jsem se do bílých šatů s krajkou černé barvy, táhnoucí se od kotníku přes bok až na rameno. Obula jsem si černé lodičky s otevřenou špičkou a do uší jsem si dala stříbrné náušnice s černým kamenem uprostřed. Svůj vzhled jsem zhodnotila v zrcadle.
No co, lepší už to nebude, řekla jsem si a vyšla ven. Obřad měl začít během deseti minut.
Postavila jsem se úplně dozadu, za řady židlí ozdobených liliemi a šifinovými mašlemi, vedle velké kytky ve vysoké váze. V uchu jsem pořád měla vysílačku, kdyby se náhodou něco dělo. Než vstoupila nevěsta, měla jsem čas přemýšlet. Zadumaně jsem si prohlížela snubák. Už ho ani nenosím ny levém prsteníčku. Na co, když už spolu nejsme osm let.

Začal hrát svatební pochod, který mě vytrhl z mých myšlenek. Při pohledu na tu dívku se mi zamžily oči. Měla šaty téměř totožné s těmi, které jsem měla před třinácti lety. Jak se vše dokáže pokazit, povzdychla jsem si a otřela slzy.

Domů jsem se dostala ve tři ráno. Rovnou jsem se zhroutila na postel a začaly se mi klížit oči. Dokud mě nevyrušil telefon.
"Madie Maliková," promluvila jsem ospalým hlasem.
"Ahoj Madie!" Zavýskla do telefonu Eleanor.
"Jsi vůbec člověk? Víš kolik je hodin?" zívla jsem.
"Jejda, úplně jsem zapomněla na časový posun," zahyhňala se.
"Fajn, zkrať to, musím jít spát."
"Čekáme čtvrtá dítě!" vyhrkla rychle a bylo poznat, že s úsměvem. Potěšilo mě to, ale ucítila jsem bolestné píchnutí u srdce. Ani nevím, čím to bylo. Jestli tím, že jsem sama a nebo tím, že mám dceru v nemocnici.
"Tak to gratuluju," vykoktala jsem nakonec.
"Díky, ale teď už dobrou," zasmála se a já jsme v pozadí uslyšela mlaskavý zvuk. Zasmála jsem a pak už jen postřehla pípání.

***
"Dobrý den," pozdravil mladý doktor a vstoupil do místnosti. Pohlédla jsem na něj, ale stále svírajíc Kelseyinu ruku. "Mám pro vás dvě zprávy. Doboru a Špatnou." V krku se mi vytvořil knedlík a ztěžka se mi dýchalo. "Tak pokračujte," pobídla jsem ho přiškrceným hlasem.
"Takže, dobrá, že dýchá bez přístrojů a špatná.....je v komatu." Oči se mi zaplnily slzami. Mlčela jsem. Nakonec se rozhodl promluvit. "Dělali jsme vše, co je v našich silách."
"Já vím," zašeptala jsem a překryla dlaní.
"Je mi to líto," dodal a zmizel za dveřmi.

***
Dny ubíhaly a doktoři přestali dávat Kelsey naději na probuzení. V práci bylo vše v pořádku, ale doma na mě vše doléhalo. Ztrácím dceru, přátele. A jako kdyby toho nebylo dost, Zayn se začal na veřejnosti ukazovat s lacinou peroxidovou blondýnkou. Při pohledu na ty fotky jsem dostala zlost. Jeho dcera v podstatě nežije a on si užívá!
Práskla jsem časopisem o stůl a vymrštila jsem se ze židle. Ano, má trpělivost přetekla.
Vyběhla jsem z pracovny. Ve spěchu jsem Zachovy napsala vzkaz, vzala mobil a klíčky od auta a vyběhla ven.

Za půl hodiny jsem dorazila před menší vilu. Můj bývalý domov. Vystoupila jsem a rozešla se směrem k onu domu.

"Ahoj Zayne," opřela jsem se o rám dveří a překřížila ruce na hrudi. Zayn leknutím nadskočil. Otočil se ke mně čelem a na tváři se mu vytvořil vyděšený úšklebek.
"C-co tady děláš?" vykoktal a pomalu vstal ze židle. Přiblížil se ke mně na metr blízko.
"Ty se ještě ptáš?" zasmála jsem se.
"A proč ne?" ušklíbl se a otočil se ke mně zády. Stoupla jsem si vzpřímeně a za rameno ho otočila směrem k sobě.
"Nejsem tu kvůli tobě a té děvce, co s ní teď spíš," zachechtala jsem se.
"Pokud vím, tak spolu nejsme takže to není tvůj problém. Opustila jsi mě, takže se z toho viň sama!" vyštěkl.
"Kdybys nezačal pít a věnovat se víc barům a večírkům, nikdy bych tě neopustila! Ale ty sis sám vybral- děvky a chlast!"
"Nemáš právo, mluvit o ní takhle!" vyjel.
"Jo? A od kdy? Od doby cos mě zbouchnul? Nebo od doby, cos mě začal podvádět?" povytáhla jsem obočí.
"Můžeš si za to sama!" vyštěkl. Myslela jsem, že mě na místě raní.
"Já, že můžu za to, že mám s tebou tři děti?!" znechuceně jsem odvrátila hlavu a prošla kolem něj.
"Pokud vím, ty jsi tvrdil, že mě miluješ," ušklíbla jsem se a napustila vodu do skleničky.
"Byla jsi nejnaivnější šestnáctka jakou jsem poznal," zasmál se, ale v očích jsem mu spatřila divný zálesk. Lítost? Lež? Nevím.
"Přesně kvůli tomuhle sem nechodím!"
"Nikdo tě o to neprosí!"
"Ne, neprosí, ale přímo mě nutí!" vyštěkla jsem.
"Jo? A kdo?" zasmál se.
"Naše dcera, která už pět měsíců leží v komatu a ty nejsi schopen, alespoň jednou tam za ní zajít!" procedila jsem mezi zuby a do hrudi mu zabodla prst.
"Já..nevěděl jsem..."
"Teď už to víš," přerušila jsem ho a odešla ke dveřím. Ještě jsem se otočila. "Myslím, že je čas podat žádost o rozvod," konstatovala jsem a zmizela za dveřmi.

Od mé návštěvy u Zayna uběhl měsíc. Co jsem stihla postřehnout, opustil tu....ženu a přestal vycházet na veřejnost. U naší dcery ale ještě nebyl.
"Mami, už půjdu," zašeptal Zach a opustil nemocniční pokoj. Rose i nadále seděla po mém boku a z očí se jí valily slzy. Za dobu, co je Kelsey mimo, tu byla už hodněkrát, ale s jejím studiem ve Španělsku, to moc nejde. Uslyšela jsem zaskřípání dveří, ale myslíc na to, že je to doktor, jsem se neotočila. "Mami, taky už půjdu," uslyšela jsem šeptnout Rose. Objala mě na rozloučenou a vyšla ven.
"Madie."
"Leknutím jsem nadskočila. Otočila jsem se a uviděla Zayna s kruhama pod očima a strhaným obličejem. "Je mi to všechno líto," zašeptal a přiblížil se ke mně. Chytil mě za ruce a přitáhl mě do svého medvědího obětí. "Ještě jsem ti neodpustila," zašeptala jsem mezi vzlyky. Něžně mě hladil po zádech a uklidňoval, že všechno bude v pořádku. Ani Zach by mu nevěřil.
"Lepší přivítání jsem si přát nemohla," ozval se ochraptělý, velmi slybý hlas. Se Zaynem jsme se rychle otočili k posteli. Kelsey se na nás s úsměvem dívala.
"Madie, Madie!" plácal mě někdo po tvíři. Otevřela jsem oči.
"Já jsem omdlela?" Zayn se usmál.
"Jo, jako tenkrát, když jsi mě potkala," ušklíbl se a pomohl mi na nohy. Zavolala jsem Rose a Zacharymu a tak jsme se tam za chvíli sešli komplet.


"Věříš mi, že je mi to všechno líto?" zadíval se mi do očí Zayn.
"Ano," zašeptala jsem s úsměvem. "Ale nečekej, že si tě hned pustím do postele," ušklíbla jsem se. Zayn udělal nejnešťastnější výraz, jaký jsem na jeho obličeji kdy viděla. "A já se tak těšil," zafňukal.
"Času dost," pohladila jsem ho po ruce a vystoupila z jsem auta.
Zayn vykoukl z auta a podíval se přes střechu jak odcházím. "Takže to znamená, že sem zase můžu chodit?" zavolal za mnou. Zasmála jsem se a zavřela dveře.
Právě si připadám, jako když mi bylo šestnáct a já ho potkala. Zamilovaná až po uši, naivní, ale šťastná. Nechápu, jak mohla ta láska vytdržet těch osm let, ale myslím, že teď už nás nic nerozdělí. Snad.

O deset let později:
"Maldita sea!" Ozvalo se z obýváku. Následně se ozval Rosein smích. Madison se významně podívala na Zayna, protože jí neuniklo ani zašeptání: "Nech toho, někdo sem může přijít." Ta věta měla nejspíš patřit jen jejímu příteli Diegovi.
Ze zahrady se ozýval veselý vřískot. Kelsey a její snoubenec Henry si hráli se svou dvouleou dcerkou Mai. Ani netuším, jak se jí podařilo sbalit diplomata, zasmála se.
Kelsey se pohybovala značně těžce, protože jí narůstalo bříško. Jsou spolu krásní, napadlo ji.
Z patra se ozval dusot dvou párů nohou. Za chvíli už stáli ve dveřích do kuchyně.
"Jdu se Zoe do baru, na večeři nás nečekej," oznámil Zach a popadl svou dívku za ruku. Madison i se Zaynem je sledovali. Zoe skákala na jedné noze a snažila se nazout si lodičku. Za chvíli už za nimi zaklaply dveře.
Otočila se čelem k Zaynovi a za košili si ho přitáhla k sobě. "Kdyby se mě před deseti lety někdo zeptal, jestli si myslím, že se vše spraví, řekla bych mu, že je cvok," zasmála se. Zayn se na ni koukal zamilovanýma očima a něžně ji pohladil po tváři. "Já taky," zašeptal a přisál se jí na rty.

Wooo hooo, další jednodílovka je za mnou. Uf, byla to makačka, tak doufám, že se líbí ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Julles :D Julles :D | 9. října 2012 v 11:54 | Reagovat

Hej To je nějaký moc rychlý, mohla být delší no a bylo by to lepší... Takhle mu odpustit, že se nestydí, by si toho zasloužil víc, podvodní jeden :D

2 Gabi/ Nikki Gabi/ Nikki | 9. října 2012 v 11:55 | Reagovat

Ty se nezdáš Julec :D Ale díky za názor ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama