Až to budeš čekat nejméně ...

1. července 2012 v 22:02 | Gabi


"Už zase?!" zaúpěla jsem zoufale.
"Jaký už zase? Vždycky jsi byla šťastná, že cestuješ s námi!"
"Mami, nikdy mě to nebavilo. Jen jsem vám chtěla dělat radost," povzdechla jsem si,"nedokážeš si představit, jak je pro mě těžké hledat si pořád nové kamarády. Narodila jsem se v Londýně. Proč tam jednoduše nezůstaneme?" Máma protočila očima.
"Protože musím cestovat za prací. Až budeš velká, pochopíš to!" Nad její větou jsem jen mávla rukou.
"Mami, to jsoui kecy. Chápu to už teď, ale žádám po vás jen jedno, nechte mě dostudovat aspoň tuhletu školu!" Na chvíli se zamyslela a pak odešla z domu. Nic mi neřekla, Prostě jen šla ven.
Vrátila se pozdě v noci a to jen proto, že musela sbalit svoje věci na zítřejší let.
"Už jsem se rozhodla. Zůstaneš tu, ale jeden jediný průšvih a letíš za mnou do Pekingu!" Radostí jsem jí skočila kolem krku a políbila jsem ji na tvář.
"Děkuju mami, nezklamu tě!"


Teď něco málo o mě. Je mi 19 a studuju Wolverhamptonskou univerzitu (momentálně, často se to střídá) Moje matka je něco jako podnikatelka. Otec je politik. Nemám sourozence, ale mám dvanáctiletého entlebušského salašnického psa. Ten pes se jmenuje Pes. Originální, že?


"Zlato, vstávej." Pohladila mě po tváři moje chůva a odběhla mi nachystat snídani.
"Máma už odjela?" zavolala jsem za ní.
"Och, ano, už ve čtyři ráno. Mám vás pozdravovat." Aha. Aspoň mi tu mohla nechat vzkaz.
Do pokoje se vřítil Pes a dožadoval se mojí pozornosti.
"No jo, půjdu s tebou ven. Dej mi pět minut." Poškrábala jsem ho za uchem a odešla jsem se do šatny převlíct.
"Tak pojď." Vzala jsem z háčku na zdi vodítko, z nočního stolku mp3 a z pod polštáře mobil. Seběhli jsme schody. Obula jsem si svoje ošoupané konversky a vzala z botníku klíče.
"Jdu vyvenčit Psa!" Zavolala jsem do spletitých chodeb naší vily a vyběhla jsem ze dveří následovaná Psem. Nasadila jsem si sluchátka a rozběhla jsem se k předměstí Wolverhamptonu. Tam se se svou nejlepší kamarádkou vždycky střetneme při ranním běhání. Dneska měl Pes ale jiné plány... V parku se mi vytrhl z ruky a rozběhl se někam do háje.
"Pse!" volala jsem za ním a snažila jsem se ho ve sprintu dohonit. Oběhli jsme snad celý Wolverhampton a stejně jsem ho nechytila, ale dá se říct, že to byl fajn okružní běh.
Celá zpocená a udýchaná jsem se dostala domů a zjistila jsem, že ten čokl, je už hodinu doma. No nezabili by jste ho?

Ale jedno se mu vytknout nemůže. Díky jeho útěku jsem se poznala s jedním klukem. No, vlastně jsem ho svalila na zem a ani jsem mu nepomohla na nohy. Bylo to komický. Ještě za mnou volal, že mě nezná, ale najít Psa bylo důležitější. Třeba se ještě někdy uvidíme...

"Allison!" vyrušil mě z přemítání dnešního rána hlas Ann, "okamžitě pojď sem!" Ups, asi jsem udělala něco nevhodného, protože normálně není tak moc přísná.
"Už jdu," zavolala jsem nazpátek a vstala jsem ze své postele. "Miluju tě," řekla jsem jí před opuštěním pokoje.

"No?"
"Jaký no? Podívej se na ty špinavý tlapky na podlaze." Podívala jsem se a bylo mi jasné, že to budu muset uklidit.
"No jo no, jdu pro mop," protočila jsem očima a odešla jsem do kumbálu. Když jsem se vrátila, stopy byly pryč.
"Ann?!" otočila jsem se na chůvu a z očí mi šlehaly blesky. Zasmála se.
"Jen jsem chtěla, abys dobrovolně něco chtěla dělat a navíc, rozhodně by to vypadalo hůř než předtím." Trošku jsem se urazila, ale stejně jsem ji objala. Vždyť je něco jako moje máma.

Další den...
Ráno mě probudily dešťové kapky dopadající na střešní okno. Podívala jsem se na hodiny. Cože? Teprve pět ráno? Ještě mám hoďku, než půjdu běhat. Protože jsem se nudila, vytáhla jsem si noťas a podívala jsem se na fb a tt. Na twitteru jsem se dozvěděla, že One Direction teď mají volno a každý z nich je u své rodiny. Popravdě, jsem na ně docela ujetá. Tím docela myslím, že rozhodně neječíma nepištím když je potkám. Na facebooku byla online Ruth a tak jsme si spolu chvíli psaly. Je o hodně starší než já, ale rozumíme si.
R: Už jsem ti říkala, že můj bratr je tady? Rád by tě poznal...
A: Ruth, moc si toho vážím, ale už jsem ti říkala, abys mě nikomu nedohazovala. Moc dobře vím co znamená 'rád by tě poznal'
R: Ale, notak, uvolni se...
A: Ne...
R: Ano, jinak mu ukážu to video a víš dobře, že se s jeho pomocí může dostat do světa....
A: To je vydírání!
R: Ano, je, ale nedáváš mi jinou možnost. Jdeš?
A: Tak ne asi... Kdy a v kolik?
R: Dneska v sedm večer...
A: Ok, už musím. Za deset minut v parku?
R: Jj, zatím!
A: Jasně...

Zaklapla jsem noťas a šla jsem se převlíct do sportovního. Když jsem seběhla schody a chtěla jsem vzít psa na procházku, zarazila jsem se. Jakto, že mě nepřišel vzbudit? Téměř rychlostí světla jsem se rozběhla k jeho boudě. Moje tušení mě nezklamalo. Už nebyl. Propukla jsem v pláč. Chvíli jsem tam s ním zůstala a pak jsem ho pohřbyla.
Do parku jsem přišla s půl hodinovým zpožděním. Ruth na mě čekala tam jako vždy. Pomalu jsem se k ní přibližovala s Psovým vodítkem přes rameno a s očima opuchlýma pláčem. Asi jí to došlo, protože ke mně doběhla a objala mě.
"Je mi to moc líto Lis." Hldila mě po zádech a já jsem zavzlykala.
"Vlastně je to dobře. Při minulé návštěvě veterináře mi oznámili, že má leukémii. Aspoň se netrápil" Chápavě přikývla a nybídla mi, abych s ní šla k nim domů. Neuvědomila jsem si, že jejich dům je obležený fanynkami. Jakmile jsme se s Ruth ukázaly, začaly ječet a pištět a pořád se mě ptaly jestli jsem Liamova holka. Pff, šílenost.

"Konečně, už jsem myslela, že mě umačkají!" promluvila jsem, když jsem se zřítila na gauč. Gauč se se mnou pohnul. To mi ruplo v krabici?
"Ehm, sedíš na mě." Promluvil kluk pode mnou a vážně, byla jsem rudá jako rajče.
"Promiň... já.. no...." Radši jsem už nic neříkala a odběhla jsem do kuchyně.
"Ruth, na někoho jsem si sedla!" Zhroutila jsem se na barovou židly a ještě stále červenou hlavu jsem opřela čelem o linku. Přiběhl ke mně Ruthiin pes a otřel se mi o nohu. Znovu se mi do oči vehnaly slzy a začala jsem brečet.
"Jen se vyplakej, to pomáhá," utěšovala mě. Zdá se, že mě zcela chápe.
Moje hlasité vzlyky přilákaly do kuchyně toho 'kluka'. Samozřejmě, že vím kdo to je, ale nemáme se moc v lásce.
"Co se stalo?" zeptal se s neskrývaným zájmem.
"Liame, neřeš to."
"Klidně mu to řekni, mě to nevadí. Když jemu kěkdo umře, bude o tom vědět celej svět. Na smrti mého nejbližšího stvoření moc nezáleží." Vstala jsem ze židličky a chtěla jsem odejít. Přece jenom- je trošku trapné brečet v domě téměř cizích lidí, nad ztrátou svého čtyřnohého mazlíčka.
"Počkej, Lis," zastavil mě Liam mezi dveřmi. Znuděně a s opuchlýma očima, jsem se na něj podívala.
"Proč mě nemáš ráda, vím, nikdy jsme nebyli extra kamarádi, ale je poznat, že mě prostě nemáš ráda..." Tvářil se hodně smutně.
"Právě protože te´ě mám ráda až moc," řekla jsee na 'půl huby', což Liam zachytil a na tváři se mu objevil úsměv.
"Jestli jsem to neměl slyšet, byla jsi neúspěšná." I přes všechen smutek jsem se usmála. On to ocenil po svém a políbil mě. Liam Payne mě políbil před desítkami fanynek, které nás upřeně sledovaly!
"Už dlouho se mi líbíš Allison." Usmál se na mě, "Ale v tom parku jsi mě dostala. Nevěděl jsem, že umíš tak rychle běhat a máš i větší výdrž než já. Snažil jsem se tě dohonit." Zasmála jsem se nad jeho nechápajícím výrazem a opřela jsem se o jeho hruď. Tohle jsem chtěla udělat už dlouho...

Zkusila jsem napsat kratší... No, moc se mi nepovedla, ale snad se líbí ;) Vaše Gabi :D

P.S.:Komentáře vždy potěší a nakopnou mou tvorbu ;) :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 PetuLL PetuLL | Web | 17. července 2012 v 19:20 | Reagovat

Mě se to líbí :33
S Liamem čtu všechno, ale to není proto. Bych taky chtěla za kamarádku Ruth. :D
Skvěléé to je! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama