Made for you (Maky z jiného blogu)

1. června 2012 v 21:39 | Gabi
Znovu kopírovaná, lae tahle je moje nejoblíbenější....

Kde je? Přece už tu dávno měla být...
Harry se rozhlédl do obou stran. Zkoumal, jestli náhodou za rohem nějaké z budov nezahlédne blonďatou kštici, či neuvidí odraz těch pronikavě modrých očí ve výlohách pouličních obchodů. Nikde nebyla.
Bylo to divné; podezřelé. Vždy, když se objevil v ulicích, ona byla ta první, kdo před ním stepoval s památníkem na podpisy.
Ještě jednou se rozhlédl. Podezřívavě pozoroval každou blondýnku, co se mihla kolem a snažil se v ní rozpoznat ji. Ale akorát se utvrdil ve své předchozí domněnce; dnes se neukázala.
Nechtěl si to připustit, ale bál se o ni. Asi si na tu její neustálou přítomnost zvykl natolik, že si nedokázal představit, že by najednou zmizela. Vždyť nikdy nepromrhala ani jediný okamžik, kdy ho mohla sledovat. Určitě se něco stalo.
Přepadli ji při cestě sem? Má problémy v rodině? Dostala domácí vězení?
Co jí brání v tom, aby přišla?
Našla si snad jiného idola? Ne, to se nemohlo stát. To Harry nechtěl dopustit.
"Paule," oslovil mohutného bělocha, který ho doprovázel na cestě městem. Pan Higgins si s ní vždycky dobře rozuměl. Dokonce Harryho několikrát v jejím jméně prosil o výtisk knihy navíc, jen aby ji s tím při jejím dalším příchodu překvapil. Asi mu jí bylo líto. Viděl, jak moc se o Harryho zajímá, ale ten si jí nikdy moc nevšímal. Bral ji jako samozřejmost, jako další fanynku.
"Ještě tu není," řekl Paul, jako kdyby mu četl myšlenky. Také se rozhlížel kolem, ale samozřejmě ji nezpozoroval. "Je to… zvláštní," dodal a podíval se na Harryho, v očích se mu zračila naléhavost a strach. Stejně jako v těch Harryho, které byly obyčejně pronikavě zelené, ale právě teď byly vybledlé, bez života. Sebevědomý úšklebek z jeho tváře také vymizel.
K Harrymu přiběhla skupinka ječících fanynek a všechny mu pod nos strčily směs památníků, knih, yearbooků a dokonce mezi nimi byl i zubní kartáček, o kterém nevěděl, že ho vůbec vyráběli.
Harry rozdal několik podpisů a potom se s Paulem po svém boku prodral davem a kráčel ulicemi dál. Nechápal, proč nejeli autem. Možná se podvědomě těšil na to, až ji znovu uvidí?
Kluci ve studiu ještě nebyli. Chtěl přijít dřív, aby mohl dokončit práci, kterou včera rozdělal. Vedení po něm chtělo písničku. Měla to být hitovka, druhá What Makes You Beautiful. Nenacházel žádnou inspiraci. Prostě bezduše psal slova na papír a upravoval je tak, aby dávaly smysl. Stačí, když bude pořádně zamilovaná. Na to holky letí.
Myslel, že se mu ji dnes podaří dokončit. Zbývalo mu pár slok, v hlavě už si představoval melodii. Zabere to jen několik minut, než ji promění v noty na papíře a dopíše text.
Jenže ač se snažil, jak chtěl, nemohl u skládání písničky udržet pozornost. Pořád mu vrtalo hlavou to, že ji neviděl. Co se mohlo stát? Chtěl to vědět.
A pak mu to problesklo hlavou. Jejich poslední setkání.
***
Už zase na něj zírala jako na svatý obrázek. Bylo to normální, všechny to dělaly. Chvíli ji nechával na pokoji, ale uštěpačnou poznámku si stejně nemohl odpustit.
"Nemyslíš, že by sis měla najít nějakou vyspělejší zábavu?" pronesl s úšklebkem na tváři. Držel v ruce knihu Forever Young, která byla už minimálně třetí, jež si přinesla k podepsání. Divil se, že na to stále nacházela peníze. Přeci jenom to nebyla žádná levná záležitost.
Dívka mlčela. Sklápěla pohled k zemi a červenala se, což v kontrastu s jejími blonďatými vlasy vypadalo jaksi… roztomile. Harry se musel pousmát. Ale hned nasadil zpátky svou arogantní pózu. Tahle hra ho bavila.
"Víš, že nesnáším, když za mnou někdo běhá jako ocásek? Je to dost otravné." Naškrábal na obal knihy své jméno a pokračoval: "Asi víš, na koho je to mířené, že?"
Viděl, jak se jí zaleskly oči. Měla na krajíčku a přesně toho chtěl dosáhnout. Užíval si ten pocit, který ho naplňoval při vědění, že má nad někým navrch.
Ušklíbl se a popadl do rukou jakýsi památník, který mu podávala jedna z fanynek. Zatímco ho podepisoval, koutkem oka ji stále pozoroval. Byla v šoku, stála napřímená a nehýbala se.
"U-Už nemám chodit?"
Harry neodpověděl, věděl - nebo si alespoň myslel -, že stejně neodejde. Bude za ním běhat stejně, jako to dělala vždycky. Proč? Protože po něm šílí. Všechny po něm šílí.
Pozvedl jeden koutek úst do pobaveného úsměvu a přesunul se k další dívce, která čekala na jeho podpis.
Ještě chvíli tam stála jako solný sloup, z očí se jí spouštěly horké prameny slz. Upustila hromadu podepsaných knih a sešítků na zem, prudce se otočila a klopýtavě odběhla pryč. Cestou si hřbetem ruky otírala oči.
***
Mohl by tohle být důvod? Nepřišla, protože jí řekl… To, co řekl? Už snad nehodlala přijít nikdy?
Ach ne. Co to jen provedl? Teď si najde někoho jiného. Bude teď trávit svůj čas ve fanklubu Nathana Sykese?
Chvíli nehybně seděl na kožené pohovce a zíral do prázdna. Byl vyděšený, bál se, že už ji nikdy neuvidí.
"Paule, musím na vzduch! Neboj se o mě!" zakřičel směrem ke kuchyňskému koutu, který se nacházel ve vedlejší místnosti jejich soukromého studia, vstal ze sedačky a rozeběhl se ke dveřím. Po cestě z věšáku popadl svůj kabát a vyřítil se ven. Překonal chodbu a schody bral po dvou. Za několik vteřin byl venku a zběsile se rozhlížel na všechny strany.
Jakmile se objevil na chodníku, z různých směrů se začal ozývat jekot očividně šťastných fanynek, které se k němu následně seběhly.
Odstrčil dívku, která mu do rukou cpala svůj One Direction ručník, stranou a nahnul se přes další, aby se mohl pořádně dívat kolem. Jestli se ve své úvaze nemýlil, měla by být někde poblíž. Možná se před ním už nechtěla ukazovat, ale jestli jím byla - tedy, doufal, že byla - tak posedlá, jako vypadala, tak se určitě nevzdalovala moc daleko. Může být v přestrojení nebo jen velmi dobře schovaná. On ji prostě musí najít. Potřebuje se ujistit, že je v pořádku, že o něj stále stojí.
Prodral se hloučkem, který se za tu chvilku už stačil vytvořit a nechával za sebou zmatené a zklamané dívky, několik se jich dokonce rozbrečelo. Ale on tomu nevěnoval žádnou pozornost, měl jasný cíl, který prostě musel najít, ať by se mu do cesty postavila třeba sama královna.
Zaběhl za roh ulice a pokračoval dál, pečlivě nahlížel do každé výlohy obchodů s oblečením, prošel všechny kavárny, cukrárny i fastfoody, na které narazil, ale stále ji nemohl najít. Jako kdyby se po ní slehla zem.
Možná se mýlil? Co když se vážně rozhodla, že už s ním nechce mít nic společného a on teď lítal po ulicích, čímž se stal jasným terčem pro objektivy bulvárních fotografů, pro nic za nic?
Znovu zabočil. Třeba by se měl vrátit zpátky ke studiu a zkusit jinou ulici… Běžel tedy dál, stále zvyšoval rychlost, rozhodnutý využít následující odbočku, aby se dostal ke studiu. Tady už byl moc daleko, určitě by se neschovávala zde. Přes to v sobě ale nedokázal potlačit tu špetku naděje a stále bedlivě pozoroval každý tmavý kout.
Zbýval metr do odbočky a on zpomalil svůj krok, aby ji mohl vytočit. Byl připravený za rohem znovu zrychlit, ale byl nucen se prudce zastavit.
Byla tam. Dřepěla na zemi, zády opřená o stěnu budovy a obličej měla složený v dlaních. Její tělo se otřásalo pod návalem tichých vzlyků. Harryho srdce se při tom pohledu rozpoltilo na dvě poloviny. Chvíli tam nehybně stál, v další vteřině už ale klečel na zemi vedle ní a stíral jí právě padající slzu z tváře.
Když k němu vzhlédla, vykulila oči. Jako kdyby se jí na okamžik zastavilo srdce. Bylo to neuvěřitelné. O takových okamžicích vždycky jen snila a najednou byl tady, seděl vedle ní na špinavém chodníku a těšil její smutek. Vlastně to vůbec nechápala. Nikdy se k ní nechoval, kdo ví, jak hezky, minule jí dokonce naznačil, že už si nepřeje, aby za ním chodila…
A nyní byl přímo u ní a vypadalo to, jako kdyby ho vůbec nezajímalo, co si myslí okolí; v očích se mu zračila starost a smutek a jeho dlaň ji tak příjemně hřála na tváři.
Je možné, že tohle je doopravdy jen sen?
Vztáhla ruku ke svému obličeji a přidrželi si jeho prsty těsněji u pokožky. Přivřela oči a snažila se do okamžiku co nejvíc vžít. Jestli to totiž nebylo skutečné, mohla se každou chvíli probudit, neměla času nazbyt.
Ruku odtáhl až moc brzy. Vzápětí si ji ale přitáhl blíž a pevně ji objal kolem zad. Dívka zapletla své prsty do Harryho kudrlinek a vdechovala jeho sladkou vůni, která se mísila se zajímavým parfémem, který sice nedokázala rozpoznat, ale velmi se jí zamlouval.
"Bál jsem se," zašeptal jí do ucha, na krku cítila jeho horký dech. Obličej jí zabořil do vlasů a ona si hlavu položila na jeho hruď. Poslouchala, jak mu rychle tluče srdce. Tu vzájemnou blízkost si užívala.
"Čeho?" tiše se ho optala, otevřela oči, které měla do té doby stále zavřené a vzhlédla tak, aby se mu mohla podívat do očí.
Pozoroval ji a snažil se rozpoznat emoce, které se mísily v jejím výrazu. Viděl vděčnost, štěstí, oddanost, ale i zvláštní druh smutku. Stále se cítil špatně za to, co jí při jejich minulém setkání řekl. Chtěl se jí omluvit, ale nenacházel slova, která by přesně vystihla to, co cítil.
Co vlastně cítil? To nevěděl. Nevyznal se ve svém vlastním srdci ani rozumu. Řídil se pouze jakýmisi pudy; instinkty, které nad ním převzaly kontrolu.
"J-Já…" Odmlčel se, zavřel oči a zhluboka se nadechl. Doufal, že se mu podaří složit nějakou smysluplnou větu, "Už mě nikdy neopouštěj!"
Vlastně nechápal, proč to řekl. Ani nevěděl, jak se dívka jmenuje a vlastně ji vůbec neznal. Ale nedokázal si představit, že by ji už nikdy v životě neměl vidět. To prostě nešlo.
"Ale… Ty… Ty jsi říkal, že-"
"Je jedno, co jsem říkal," přerušil ji, "Neber to, prosím, vážně. Nevěděl jsem, co dělám. Neuvědomil jsem si, o co bych přišel, kdybys zmizela." Objal ji ještě pevněji, jako kdyby mu měla utéct. Jako kdyby snad mohla nepodlehnout jeho nekonečnému kouzlu. Měla pocit, že pokud by teď vstala, kolena by se jí podlomila a ona by skončila zpátky na zemi.
"Bolelo to, Harry," zašeptala a nehledě na to, že to on byl zdrojem její bolesti, zaryla prsty do látky jeho trička a pomalu ji začínala mokřit svými slzami, které se jí už znovu spouštěly z očí.
"Shht, neplač," tišil ji a palcem tu slanou tekutinu setřel, stejně jako to udělal už před tím. "Odpusť mi, prosím. Slibuji, že už nikdy nic takového neudělám." Z celého srdce doufal, že mu ty měsíce, kdy ji přehlížel a ignoroval, ale samozřejmě i to, co jí řekl, promine. Věděl, že se s omluvou moc nevytáhl, ale byl v tu chvíli tak rozrušený, že nic jiného vymyslet nedokázal.
Proto se mu z očí spustily slzy štěstí, když mu ruce pevně obmotala kolem krku a čelem se opřela o jeho rameno. Zpevnil stisk na jejích zádech a slastně vydechl.
Usmíval se od ucha k uchu, až ho z toho bolely čelisti, ale on se smát nepřestal. Spíše roztahoval koutky úst ještě víc, jestli to snad bylo možné.
"Odpouštím ti."
V tu chvíli se nedokázal držet zpátky. Odtáhl se od ní, ale jen tak, aby mohl uchopit její tvář do dlaní a přitisknout své rty k jejím. Uplynuly dvě vteřiny, než si uvědomil, co udělal a jejich ústa znovu rozpojil. Bál se, že to znovu celé pokazil, ale když spatřil její zavřené oči a slastný úsměv na tváři, oddechl si.
Opět ji pevně objal a užíval si kouzlo okamžiku. Nechtěl, aby tato dokonalá chvíle někdy skončila.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama